Neděle

Lesknou se slova jak zmoklý žal ulice. Kamenná dlažba na kopci ke kostelu, oloupaná omítka, kříž.

Ještě pár domků topí dřevem a kouř z komína dokresluje nostalgickou příchuť. Nasávám plnými doušky. Tu tam pohladím dům. Jeden zbourali. Divně to ve mně bodá. Dívám se do sutin, vlastně nevím, co hledám. Nějaký obtisk prožitých desetiletí. Artefakt, trilobita, zlámanou židli, panenku, fotku, kus záclony, papír s nápisem demoliční práce povoleny, červenobílou pásku, okenní rám vzhůru nohama. Toužím vidět zvuk a slyšet barvy. Nervózně přešlapuji, dočkám-li se. Nechápu začátky ani konce. Odcházím zmatená. Kusy starých měst prý občas mizí a rostou větší, novější domy, místa a města. Nablýskaná o to míň, bližší ale vyšší.

V noci se nad tím městem projíždí na starém kole. Neznám jeho jméno. Už téměř není vidět, i hvězd prý ubývá. Jen někdy, když zapomene a nechá rozsvícené světlo mezi řídítky, občas ho spatřím. Jede dál a dál, žádná pravidla, žádná cesta. Nedívá se dolů, nespadne, nebojí se. Snad tančí nad městem, snad ho hlídá. Není neviditelný, jen málokdo však zvedne hlavu vzhůru a mlčí, když na zemi je tolik lákadel a zvuků. Většinou většinu nepřehlušíš, ale možná někdy někdo si bude ticho kupovat jako vzácnost. Mašle na balíčku s překvapením ani nehlesne, papír nemukne a obsah bude drahocenný.