Ticho s ozvěnou

Záložky netřeba, přečteš jedním dechem. Usedla jsem do pohodlného křesla, otevřela jsem knížku, dýchla na mě struktura papíru a slov, písmenka mi lítala do fantazie. Zase jsem byla malá holka, která chce bydlet v pokojíčku pro panenky, vtěsnat se do té místnosti, do které je vidět z ptačí perspektivy. Miniaturní rozměry přímo vybízí k opatrnosti a zpomalenosti se zmenšeninou kuchyňské linky, s pohovkou, stolkem, komodou ... a co teprve hrnky na čaj a konvička. Kouzelnicky ladné pohyby prstů a rukou jak plují nad samostatným světem, autonomie s vlastními pravidly, centimetry čtvereční nového světa blaženě lahodí mým očím. Mít tak vlastní domek v korunách stromů, nebýt nikým zpozorována, splynout, plynout. S tokem času proudit jako listy. Ten domek ze starých prkýnek by byl určitě mezi větvemi kaštanu. Bez jejich vůně jsem ztracená. Škoda, že se neumím zmenšit na velikost ptáčka. Ptačí boudička by byla opodál a mohla bych s každým opeřencem mluvit. Ptačí řečí je zpěv. A komu není do zpěvu, tak mlčí. To by se mi líbilo, jelikož na zemi se mluví příliš a myslím si, že mnohdy zbytečně. Bydlet v kaštanu, mlčím jako strom. Každý strom má kořeny a já potřebuji držet. Jsem rozevlátá, někdy s pocitem, že se pohybuji volným pádem, nespočetně zpomaleným pohybem vzad, v kotrmelci, jakým se pohupují medúzy v moři, kdesi v hloubce, kde zvuk lidského hluku nedozní, nerezonuje. Ticho s ozvěnou volného zpomaleného pádu. To jsem já.